Nan Yar

Jelikož všechny žijící bytosti touží být neustále šťastné [a] zbavené utrpení, jelikož každá [z nich] má největší lásku pouze ke svému vlastnímu pravému Já, a protože štěstí samo je příčinou lásky, pak [k tomu, aby] dospěli ke štěstí, kterým je jejich vlastní [pravá] přiro­zenost, jež denně zažívají v [bezesném] spánku, zbaveném mysli, je poznání [jejich vlastního, skutečného] pravého Já nezbytné.

Z tohoto důvodu je jedině džňána-vičára [zkoumání našeho vědomí pro poznání] „kdo jsem já?“ nejlepším prostředkem.

Kdo jsem já?

Není jím sthúla déha [‚hrubé‘ či fyzické tělo], které je [složené z] sapta dátus [sedmi složek, a to míza, krev, svalstvo, tuk, kostní dřeň, kosti, sperma].

Také jím není pět džňánendryjas [smyslových orgánů], a sice uši, kůže, oči, jazyk a nos, které každý zvlášť [a v tomto pořadí] poznávají pět višijas [smyslových ‚sfér‘ či druhů smyslového vnímání], totiž zvuk, hmat [struktura a další kvality vnímané dotykem], forma [tvar, barva a další kvality vnímané zrakem], chuť a čich.

Pět karmendryjas [orgánů činnosti] – hlasivky, chodidla [či nohy], ruce [či paže], konečník a genitálie, které [v tomto po­řadí] vykonávají pět činností, jmenovitě mluvení, chůzi, držení [či dávání], vyměšování, a [sexuální] požitek – rovněž nejsou já.

Já nejsou ani panča vajus [pět ‚prán‘, ‚životních‘ či metabolických sil], které vykonávají pět [metabolických] funkcí, a které během dýchání povstávají s pránou [dechem].

Rovněž mysl, která myslí, není já.

Nevědomost [nepřítomnost veškerého dualistického vědění], která je sdružená s višijas-vásanami [skrytými sklony, podněty, touhami a přáními, či zálibou ve smyslovém vnímání nebo smyslovém potěšení], a jež nastává tehdy, když bylo přerušeno veškeré smyslové vnímání a všechny činnosti [tak jako ve spánku] – ta také není já.

Vykonáním neti [negací, vyloučením či popřením všeho, co nejsme my sami; uvažováním, že] všechny tyto výše řečené věci nejsou ‚já‘, nejsou ‚já‘,

jedině poznání, které [pak] vyvstane samostatně, je ‚Já‘.

Přirozenost [tohoto] poznání [‚Já jsem‘] je sat-čit-ánanda [bytí – vědomí – blaženost].

Jestliže se [naše] mysl, která je příčinou veškerého [dualistického, relativního či objektivního] poznání a vší činnosti, uklidní [ztichne, zmizí nebo přestane existovat], [naše] vnímání světa ustane.

A tak jako poznání lana, které je základem [když tvoří podklad a podporuje zdánlivý projev hada] nenastane dříve, dokud nezmizí pomyslné poznání hada, stejně tak svarúpa-daršana [opravdové, zkušenostní poznání naší vlastní esenciální přirozenosti či pravého Já], která je základem [podmiňuje a podporuje objevování se světa] nevyvstane dříve, dokud nezmizí [naše] vnímání světa, který je pouze představou [nebo myšlenkovou konstrukcí].

To, co je nazýváno ‚myslí‘, je atišája-šakti [mimořádná nebo podivuhodná síla], která existuje v átmasvarúpa [našem pravém Já]. Ona promítá všechny myšlenky [či způsobuje jejich zjevení]. Když pozorujeme [co zůstane] po odstranění [vzdání se, odložení, rozptýlení, vymazání či vyhlazení] všech [našich] myšlenek, [pak objevíme, že] neexistuje nic takového, jako samotná, [od myšlenek oddělená či na nich nezávislá] ‚mysl‘. Proto myšlenka sama o sobě je svarúpa [‚vlastní podstata‘ či základní podstata] [naší] mysli.

Odstraněním [všech našich] myšlenek [objevíme, že] není nic takového, jako ‚svět‘ [existující odděleně či nezávisle] [na našich myšlenkách].

Ve spánku nejsou žádné myšlenky [a následkem toho] zde také není žádný svět; během bdění a snění existují myšlenky [a následkem toho] je zde také svět. Podobně jako pavouk souká vlákno pavučiny ze sebe sama a opět jej vtahuje [zpátky] do sebe sama, tak také [naše] mysl promítá [tento nebo nějaký jiný] svět ze sebe sama a opět jej rozpouští [zpět] v sobě samé. Když [naše] mysl vystoupí z átma-svarúpy [našeho pravého Já], svět se objeví. Proto, když se objeví svět, pak svarúpa [naše ‚vlastní podstata‘ či pravé Já] není zjevná [tak, jak skutečně je, to jest jako absolutní a neohraničené, neduální vědomí pouhého bytí]. Když se svarúpa objeví (když září) [tak, jaká skutečně je], svět se neobjeví.

Jestliže pokračujeme ve zkoumání přirozenosti [naší] mysli, nakonec se objeví samotné ‚tan‘ jako [v pozadí jsoucí skutečnost, kterou nyní chybně bereme za naši] mysl. To, co je [zde] nazýváno ‚tan‘ [tamilské zvratné zájmeno znamenající ‚sám-sebe‘ nebo ‚my-sami‘] je pouze átma-svarúpa [naše vlastní pravé Já].

[Naše] mysl vyvstává pouze tak, že se vždy chápe [přizpůsobuje se či připojuje sama sebe k] nějakému necitelnému objektu [fyzickému tělu]; sama o sobě nemůže povstat. [Naše] samotná mysl je nazývána jako sukšma saríra [naše ‚jemné tělo‘, tj. jemná forma či zdroj všech imaginárních fyzických těl, které naše mysl vytváří a chybně je považuje za sebe samu] a jako džíva [naše ‚duše‘ či individuál­ní já].

Co v tomto těle vyvstává jako ‚já‘, je pouze [naše] mysl.

Jestliže zkoumáme, na kterém místě v [našem] těle já-myšlenka ponejprv vyvstává, poznáme, že [jako první vyvstane] v [našem] srdci [v nejvnitřnějším jádru našeho bytí]. Srdce samo je místo zrodu [naší] mysli. Dokonce i když vytrváme v myšlení – opakování ‚já‘, ‚já‘, vezme [nás] to a zanechá [nás] to na tomto místě.

Ze všech myšlenek, které se objevují [či vyvstávají] v [naší] mysli je jedině já-myšlenka první myšlenkou. Pouze po jejím vzniku vzniknou ostatní myšlenky.

Pouze po objevení se první osoby se objeví druhá a třetí osoba; bez první osoby druhá a třetí osoba neexistují.